Du Weldenvarden

Obrovské lesy ve kterých se snadno ztratíte...a nenajdete cestu ven, čakra se tam ztrácí, ani magické oko ji nenalezne, vedlejší klan Maireto zde v samém srdci město má a každý kdo je hoden bude patřičně přivítán. Nikdo tady nedokáže najít cesty zpět, ani nos či oko, každý zabloudí tu hned, jen člen klnu vyvést vás smí, ale hoden toho být musí.



Dále je tam jedno záhadné místo-Du Silbena Datia.

Když jsme dorazili před lesy tak to byla podívaná, obrovské staré stromy a jen málo slunce dopadalo do útrob lesa, na chvíli jsem šel před Reinou pozpátku. "Vítám tě v lesích Du Weldenvarden." Řekl jsem to s úsměvem. Pak jsme pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa...teď si mohla všimnout že zanechává hlubší otisky bot než já, já jsem nenechával skoro žádný, to mohlo vzbudit otázku jak je to možné.
Za chvíli už byla úplná tma, to jsem ji vedl sice za ruku, ale já jsem znal cestu z paměti a nechtěl jsem, aby zabloudila, nebo do něčeho narazila.
Pak se ji otevřel kouzelný výhled na jezírko, voda svítí a květiny zde kvetou i bez slunce a taky jejich květy svítí, byl to pohled k nezaplacení.

Usmál jsem se a dovedl jsem ji na místo ke je kus měkké trávy a ze stromu vyrůstá lavička, bylo to vážně záhadné místo.
"Vítám tě na místě zvané Du Silbena Datia. Je to záhadné místo nikdo neví jak ty rostliny mohou kvést, ale nic tady není jedovaté, v jezírku by se dalo i plavat, avšak většina by na to neměla odvahu, já vím že tady nic není jedovaté protože jsem chodím když chci zapomenout na problémy." Usmál jsem a ukázal na lavičku. "Posaď se jestli chceš, nebo si klidně můžeš lehnout na trávu."

"když si lehnu usnu." řekla jsem tiše a posadila se na lavičku. Včera v té knize jsem něco málo četla ale takovou krásu jsem opravdu v životě neviděla. rozhlížela jsem se kolem

"Tak to by zas tak nevadilo...sem jsem vás vzal hlavně proto, protože jste, přepracovaná." Posadil jsem se vedle Reiny ale až na druhý konec lavičky jak kdyby jsem se ji bál. "Litujete že jste se mnou šla?" Zeptal jsem se nakonec.

"ne tak docela.....je to příjemné uklidnění, ale stejně až se vrátím čekají mě jen problémy." pousmála jsem se a podívala se na něj
"Děkuji."

Pohled jsem ji opětoval...v tom světle vydávající květy a voda vypadala ještě líp. "Já jsem to udělal rád...a až se vrátíte nečekají vás problémy, i někdo jako vy má právo na trochu klidu." Na tváři se mi objevil úsměv. Pořád jse seděl daleko od Reiny, vypadalo to jak kdybych z ní měl strach, já jsem ho sice nemněl, ale...no to je jedno. Pak jsem se zeptal. "Co kniha Domia abr Wyrda...líbí se vám? Je trochu větší, ale co se dá dělat."

"Nepřečetla jsem jí celou usnula jsem po třetí kapitole, pak přišel nezvaný host a já se kní nedostala vůbec." zaklonila jsem hlavu a zavřela oči

"O tom nezvané hostu jsem už něco slyšel...on patří mezi ty co se vám snaží dostat pod sukni jestli předpokládám správně. Nezávidím vám že se o vás pořád tak lidi zajímají...o mě se nikdo většinou nezajímá nikdo a mě to tak vyhovuje." Usmál jsem se. Já jsem se zadíval na jednu z růží.

"Tyhle je nejlepší ignorovat." řekla jsem unaveně, kdybych si zapisovala nebo si dělala někde zářezy kolik takových už byl by to hodně dlouhý seznam. Nejlepší jsou ti, kteří ke mě něco cítí...." podívala jsem se do vody v jezírku, "....ale nedávají to najevo, znala jsem takové tři. S nimi to byl hazard s nimi mě to bavilo. Toho prvního všichni moc dobře znají, ten druhý se stal mím manželem. Ten třetí ..... ještě stále žije, je chladný a city ke mě projevuje jen profesní, ale na očích mu to je vidět. Tam je vidět co ke mě cítí. To jsou muži, kteří mě zajímavý, ostatní se chovají jako puberťáci." povzdechla jsem si

Podíval jsem se na Reinu. "A co vidíte v mích očích když se do nich podíváte?" Jednoduchá otázka však odpověď už je horší.

podívala jsem se na něj dlouhou dobu jsem se na něj dívala
"Nevidím tam nic teď ne, ale když si mi říkal tu básničku.....bylo tam hodně emocí bylo to ale chaotické."

Pořád jsem stejně nečitelný...to je dobře. Trochu jsem se usmál. "No zas tak chaotické to nebylo...možná trošku." To že jsem pořád nečitelný mě uklidnilo, už jsem si začínal myslet že jsem jak otevřená kniha. "Ufff už jsem si myslel že jsem jak otevřená kniha." Pak jsem se, ale znova na něco zeptal. "A proč si myslíte že nejste hodna jazyku Liduen Kvaedhí?"

"protože mi to nepřísluší, jsem zlá duše, a tenhle jazyk je čistý."

"Každý se může jednou změnit...stačí v něj jen věřit." Řekl jsem naprosto pevným hlasem. "Ale musíte to chtít i vy...vy nejste zlá."

"jak kdy a jak kde." řekla jsem neutrálně a vstala jsem

"Politická odpověď." Trochu jsem se usmál a vstal jsem taky. "To už chcete jít?"

"No tak dobře jen..." Vytáhl jsem kunai a vyřezal jednu růži...čirou náhodou na ní byly i kořeny...neporušené. xD Z kapsy jsem vytáhl kus hadru do kterého jsem zabalil kořeny s hlínou. "Tohle je pro vás...jen vás prosím, neházejte s ní o zeď." Byla to jedna z mála růžově svítících růží tam. Opatrně jsem ji vzal a druhou ruku jsem podal Reině. "Aby jste se mi neztratila...nechtěl bych, aby se matka dozvěděla že jsem byl v Du Weldenvarde a nepřišel za ní."

chytla jsem se ho za ruku a vzala is od něj tu růži, začala jsem přemýšlet kam jí dám když všechny vázy rozbíjím na uklidněnou

Pomalu jsem ji vedl tmou a až začalo zase světlo tak jsem si neuvědomil že ji pořád držím, pak, ale ano a rychle jsem ji pustil se slovy. "Gomene." Pak jsme vyšli z lesa a pokračovali zpět k Rezidenci otokageho. (přesun)