,,Svätyňa pozostalých."

Sonozaki Ayu

Po tom, co jsem se chvíli bezcílně toulala vesnicí, dorazila jsem na toto klidné místo. Stála jsem úplně dole pod schody vedoucími až ke svatyni a hleděla jsem zamyšleně nahoru. Mířila jem pomalým, klidným krokem k dřevěnému oblouku, který se tu majestátně tyčil jako vstup do svatyně. Po chvíli jsem dozarila na úplný vrcholek a posadila jsem se pod oblouk. Měla jsem to tady ráda. Byl tu hezký výhled na část vesnice a taky v této výšce vládl příjemný větřík. Dalo se tu krásně rozjímat o všem, co mě trápilo. Opřela jsem se o jeden pilíř oblouku a přemýtala jsem si vše ode dne, kdy jsem byla přidělena do týmu. Konečně jsem měla klid a čas si to všechno v hlavě urovnat. Zavřela jsem oči a ztratila se ve svých myšlenkách...
Po necelé půlhodině jsem se nakonec zvedla, abych neusnula a zcela uvolněná jsme se vydala do ulic vesnice.

Seděla jsem na tom nevyšším ze schodů, které vedli k svatyni a dívala se dolů. Kapucu jsem měla jako vždy na hlavě, ale ne tolik staženou do čela jako obvykle. Sem moc často nikdo nechodil a když, tak většinou proto, aby se potichu pomodlil, případně zde nechal nějakou obětinu. Rozhodně to nebylo místo, kde by bylo nějak rušno. A to mi vyhovovalo. Pro můj asocionální charakter bylo tohle místo dokonalé. Vítr si jemně pohrával s pár pramínky vlasů, které mi neposlušně vylézaly z pod kapuci. Přemýšlela jsem o světě a ticho, které tu vládlo mi naprosto vyhovovalo.

Dorazím sem. Sám neviem ako som sa sem dostal. Kso....Asi som na cintoríne.... pomaly som prechádzal. Pomodlil som sa u veľkého hrobu a pokračoval ďalej. Potom som spozoroval Akane. Podišiel som k nej a zahľadel sa na ňu. Kľakol som si k nej a povedal:"Ahoj."s úsmevom na tvári. Chcel som sa s niekým spoznať a to bola najbližšia osoba.

Když mě někdo oslovil, malinko jsem sebou trhla. Chytila jsem si cíp kapuci, ale zatím jsem jí nestáhla do obličeje. Jen jsem jí tak držela, jako by mi mohla poskytnout nějakou pomoc. Otočila jsem se směrem, odkud přicházel hlas. Stál tam nějaký kluk, na kterého se teď z pod kapuci upíral můj plachý pohled.
Ehm...... ahoj..... zamumlala jsem. Ještě jsem ho v Suně neviděla. Úplně jsem vypustila z hlavy, že tu Kazekage-sama uspořádala nějaký festival.
Asi tu bude kvůli tomu, napadlo mě.

"Ja som Nomochi Techi."poviem a usmejem sa."A ty si?"sadnem si k nej a pozerám na ňu.

Neznatelně jsem se od něj odklonila.
Akane, vyslovila jsem sotva slyšitelně a svůj pohled upřela znovu do dáli. Ruku z kapuci jsem stále nesundala. Bylo to divné, že se mi někdo cizí jen tak přestavuje. Tedy, divné by to bylo pro normálního člověka, pro natolik asociální typ, jaký jsem byla já to bylo nepochopitelné. Hypnotizovala jsem v zamyšlení horizont a necítila jsem potřebu říkat cokoliv víc.

"Sa ma bojíš?"poviem a usmejem sa."Ale no ták. Neboj sa nič ti neurobím. Som tu nový. A chcem niekoho spoznať."poviem a pozerám na ňu. Tiež som bol taký. Lenže ja som bol na tom horšie. Skúsim ju spoznať. Viem, že taký ľudia sú jedny z najlepších.pomyslím si a čakám na jej odpoveď a popritom si napravím vetrovku a prehrábnem si vlasy.

Povzdechla jsem si a podívala jsem se na něj.
"Nebojím, já jen......." jak se dalo někomu vysvětlit, jak příšerně jsem byla v přítomnosti každého člověka nervózní? Vyjímku tvořili snad jen bodré trhovkyně, i u těch byla ale moje nervozita pouze menší. Všichni toho tolik uměli...... a já, která jsem měla být budoucnost naší rodiny, velká kunoichi, já jsem byla k ničemu. Antitalent na taijutsu, nic moc v ninjutsu. Ikdyž teď se přece jen něco změnilo...... zdálo se, že genjutsu mi jde. Dokonce nad očekávání dobře. Jenže jsem si ještě pořádně nerozmyslela, co s tím. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pustila lem své kapuci.
".... to by jsi nepochopil."

"To by si sa čudovala. Ja som tiež niečo taký prežíval. A vieš čo pomáha?"poviem a zapozerám sa na ňu."Pocit, že ťa niekto má rád. A objatie."poviem a objímem ju. Och konečne sa s niekým po dlhej dobe objímam. Teraz dostanem facku. Nomochi priprav sa na to najhoršie.pomyslím si no nepúšťam ju. Len tak jemne ju objímam.

Vyvalila jsem oči a okamžitě od něj odskočila. Při mé šikovnosti jsem ale při dopadu zakopla a natáhla se jak dlouhá tak široká. Měla jsem právě ideální příležitost prohlédnout si zdejší půdu. Tedy, písek. Pokusila jsem se rychle postavit, což skončilo ale tím, že jsem nakonec seděla na zemi. Pavda, že přistání bylo trochu tvrdší. Stáhla jsem si kapucu víc do čela a začala pomalu couvat. Jak mě sakra mohl objímat někdo, koho jsem znala sotva pět minut?

"Prepáč. Dlho som nebol medzi ľudmi. Prepáč."poviem a podídem k nej. Ponúknem jej svoju ruku aby sa mohla postaviť."Ja-a....nechcel som....niekedy sa neovládnem. Vážne prepáč. Nechcel som ťa vystrašiť."poviem a ruku mám stále natiahnutú k nej."No postav sa. Prosím neboj sa ma. A teraz mi povedz, prečo by som to nepochopil. Som dobrý poslúchač."poviem a zapozerám sa na ňu. Uf...Zase som niekoho vystrašil. Som hrozný. Každý sa ma bojí. Je to tak ako predtým. Mal by som zase skočiť niekde ďaleko od ľudí. Ale prečo sa ma každý bojí? Prečo?

Pomalu jsem se postavila. Jeho ruku jsem k tomu ale nevyužila. Zůstala jsem v uctivé vzdálenosti a měřila si ho z pod kapuci opatrným pohledem. Vypadal silně a svaly, které měl dávali tušit, že to rozhodně není nějaký slaboch. ani jsem ho téměř neviděla v pohybu, už za tohle mu ale patřil můj obdiv.
"Já jen..... určitě si v hodně věcech dobrý a já....... nejsem moc dobrá v žádné........ tedy vlastně možná ano, ale......... chápeš prostě......." snažila jsem se mu vysvětlit nevysvětlitelné a mžourala na něj doufajíc, že to pochopí.

"Nie som vo všetkom najlepší. Tak ako ostatný ľudia. Nikto nie je dokonalý. Ak ti niečo nejde tak to treba skúšať. Ono to raz pôjde neboj. Mne vôbec nejde Genjutsu. Tak sa sústredím na Ninjutsu a Taijutsu. Musíš to skúšať. Ver mi."poviem a sadnem si na schody. Rozmýšľajúc nad osudom som pozeral do neba."Ak chceš rád ti pomôžem."poviem a pohľad presuniem na ňu.

Povzdechla jsem si a sedla si kousek od něj na schody. Dávala jsem si ale pozor, aby to nebylo moc blízko. Nepřítomě jsem se taky zadívala do nebe a kapuca mi spadla z obličeje, kde jsem jí měla normálně až dozadu na vlasy. Nevnímala jsem to - pozorovala jsem hvězdy.
Proč všichni opakují pořád to samé? zabrblala jsem.
Pořád říkají, že to mám zkoušet a zkoušet. Jenže jsem to dělala celý život. Pořád jsem se snažila trefit ten terč. Pořád a pořád. Copak to má nějakou cenu? všechno to, co jsem říkala, jsem směřovala spíše na hvězdy a jako vždy nemluvila nijak zvlášť nahlas. Bůh ví, kolik toho slyšel. Možná všechno, možná nic. Nakonec jsem se pohledem vrátila k němu.
A jak myslíš, že by jsi mi dokázal pomoct?

Zapozeral som sa na ňu, keď jej spadla kapucňa. Len som sa usmial a pozeral na hviezdy."Všetko sa dá. Môžeš na mne skúšať."poviem a usmejem sa."Nič si z toho nerob. Keď to nejde, tak to nejde. Cvič to, čo ti ide lepšie."poviem a zase skončím pohľadom na nej."Hviezdy sú krásne. Koľko krát by som chcel tak sedieť. A rozprávať sa a rozprávať sa. To by bolo krásne a len tak. Sedieť a pozerať sa na hviezdy. Na všetko zabudnúť. Nemyslieť na budúcnosť. To by bolo krásne."poviem a pozerám na hviezdy. Povedal som to takým hlasom aby to počula aj ona no bolo to mierné len ako samomluva.

Dala jsem hlavu zpět do přirozené polohy a zaměřila se na něj. Před tím jsem si však ještě znovu stáhla kapucu do původní podoby.
"Zkoušet na tobě? No pokud se nebojíš....." poznamenala jsem, ale vyznělo to špatně. Nebylo to myšleno tak, že bych toho hodně uměla, ale že takové nemehlo jako já může napáchat opravdu hodně škody. Nakonec jsem si jen na místo vysvětlování pozdechla.

"Mne to nevadí. Na rany som zvyknutý. Z Ninjutsu toho neviem veľa ale rád ti pomôžem ak budem môcť. No skôr by som ti mohol pomôcť z Taijutsu."poviem a pozerám na hviezdy."Áh.....a ty prečo tu tak sedíš? Sama....tak neskoro večer?"spýtam sa zvedavo.

Nejsou tu téměř žádní lidé, uvedla jsem jednoduchý důvod svého počínaní.
A já jsem chtěla přemýšlet.
Povzdechla jsem si nad výčtem toho, s čím by mi mohl pomoct.
Víš, i kdyby jsi na rány nebyl zvyklý, pochybuji, že by ti ty moje nějak ublížili a co se týče ninjutsu........ z toho taky moc neumím, na okamžik jsem se odmlčela.
Jediné, co mi celkem jde je genjutsu. Tedy aspoň zatím.

"Tak budeš skúšať Genjutsu. Čo tam po Ninjutsu a Taijutsu. Rob to, čo ti ide lepšie. Lebo tým, že budeš trénovať to načo nemáš vôbec talent. Akurát stratíš čas, ktorý si mohla dať do Genjutsu."poviem motivačne."Môžeš na mne skúšať Genjutsu. Ja sa z neho neviem dostať. To by bol tréning pre obidvoch."usmejem sa a pozerám na oblohu."Už sa rozjasňuje."poviem potichy.

Taky jsem si všimla, že se začíná vyjasňovat. Ani jsem se pořádně nevzpamatovala a už bylo světlo. Zakroutila jsem hlavou.
To jsem tady strávila celou noc?
Nakonec jsem se ale v myšlenkách zase vrátila k němu. Podívala jsem se na něj a nejistě se usmála.
No, tak když myslíš, mohli by jsme to zkusit...

Usmejem sa."Nejdeme niekam inam? Čo tak ku mne? Bol som tam dohromady asi 5 minút."zahľadím sa na ňu."Potom môžeme začať trénovať."usmejem sa na ňu. Uf...asi to nepríjme....ale aspoň som to skúsil.

Pochybovačně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že se chová divně, ale až tak? Říkal, že je tu nový.
Třeba přijel z nějakých hodně cizokrajných míst, problesklo mi hlavou a snažila se na něj mile usmát, ač se mi v tom úsměvu stále nepodařila skrýt jistá nejistota, ke které se teď přidala i špetka výrazu "upadl jsi na hlavu?!".
Ehm.... no, víš, mi tu od toho máme tréninková místa, osvětlila jsem mu a snažila se, aby to znělo slušně a ne, jako když někdo mluví s malý dítětem.

po toulani ulicemi jsem vesel do svatyne a jenom tak bloumal kolem dokola. nakonec jsem se zastavil u tabule kde byl napis .VERIM
Verim? A CEMU PROC MAM VUBEC ZIT A MAM NA TO VUBEC PRAVO?

"Jasné to viem, ja lenže si musím domov po veci."poviem a poškrabem sa za hlavu. Nechápeme sa. Postavil som sa zakýval jej a pomalým krokom odchádzal preč."Tak na tom tréningovom mieste. Neboj ja to nejako trafím."zamávam a už ma niet.(presun)