Vodopády, lesy, jezera

First topic message reminder :

Při západu, nebo východu slunce, je toto nejhezčí místo na celém širém světě

(klon)
Videl som že sa zastavil tak som aj ja skovaný za stromom som ju sledoval.
Hm že by si nevedela rady? no nič zatial ju neham tak určite najde som sob sama.
Aj ked som trocha zaváhal ale verim som jej a precaj som tu len na to aby som vedel že všetko prebehne dobre.

Postavila jsem se a balancovala jsem na okraji vodopádu.
Přeskakovala jsem po kamenech a nakonec zůstala stát přímo nad propastí jako kdybych se chystala skočit dolů skrz tu neuvěřitelnou výšku.

Hm o čo jej ide? nerozumiem chce sa zabiť tak fajn brániť jej v tom nebudem.
Sadol som si a opretý o strom som ju sledoval.
Hm toto sa nevyvynie teda naozaj dva krát dobre ale nech sa teši ked sa vráti to bude pokarhanie a vráti sa vobec pomyslel som si .

Podle klanové historie stačí, aby člověk s čistým srdcem skočil z vodopádu.
Musí milovat výšky a nemít strach proletět mraky. Pokud tak učiní, získá, po čem touží jeho srdce. Křídla i oporu.

Odrazila jsem se a skočila. Ladnou šipkou jsem padala přímo dolů. Oči jsem měla zavřené, ruce natažené. Oblečení už bylo celé mokré, padala jsem přímo tou nejnádhernější duhou, jakou jsem si uměla představit. Ve vzduchu jsem se otočila.
Pokud jsem hodná, zachytí mne...
Plně jsem tomu věřila. Bylo to v klanové knihovně a to byla záruka pravdy. Tedy většinou... Kvůli pár pohádkám už pár členů také přišlo o život, ale na to jsem nemyslela.

Dlaněmi jsem sice narazila do prázdna, ale zároveň jsem si pořádně vyrazila dech, jak se mé tělo přehnula přes čísi křídla. Prsty jsem se pevně chytila hřívy a pořádně si sedla. Ještě pořád jsem lapala po dechu. Blankytné vlasy mi rozpuštěné zplihle viseli kolem tváří. Radostně jsem výskla, když jsme pod vodopádem prolétly zase na tu správnou stranu a mlhou kamsi pryč. Už byl můj. Jenom můj.

Isasův klon si musel myslet, že jsem se utopila.
Nebyl žádný způsob jak mne vidět po tom, co mne můj hypogrif těsně nad hladinou zachytil.

(Přesun)

(klon)
Všimol som si ako skáče dole"preboha nie!!"prebleskol som sa k nej no už bolo neskoro nedokázal som ju zachytiť a len som pozeral ako letmo padá dole.
Preboha to nie ja som ju nechal spadnuť nemalo cenu skakať za no pretože by som je jaj tak nedokázal pomocť.
"Preboha čo som to urobil musim podať spravu skutočnému"v tom sa klon vyparil.

Dobehol som sem na toto miesto najrýchlejšie ako som len mohol"heh heh"pozrel som sa dole odkial skočila to neni možné.
Spravil som pečate"kuchyiose no jutsu!"privolal som Fénixa na ktorého som skočil a leteli sme dole.
Meter nad vodou som sa obzeral či tam niekde nieje ked som ju nezbadal skočil som do vody a začal ju hladať.

Seděla jsem v pohodě na svém hypogrifovi.
Hladila jsem ho po peří a on procházel nad útesy. Zaclonila jsem se oči dlaněmi a podívala jsem se dolů.
"Sensei! Co tam hledáte?"

Vynoril som sa a pozrel hore kde bola Ikaros vyplul som z ust vodu a točil hlavou aby som stratil vodu ktorá mi tiekla.
"Nič došiel som si sem zaplávať je to tu pekné"mal som nervi no vzapetí som bol aj rád.
"Ked tu dokončiš čo máš tak sa potom vrať do Kumo"odvetil som a vyskočil na Fénixa a odletel preč".
(presun)

On si šel zaplavat sem?
Zamyšleně jsem svého mazlíčka hladila po peří.
Nakonec se se mnou vznesl a zamířili jsme do Kumo.
Smlouvu jsem s ním podepsala už pod vodopádem a teď jsem ji v jednom ze svitků měla, trochu promočenou, s sebou.

(Přesun)

Hiroshima Takiga

Seděl jsem na jednom balvanu a pode mnou se pěnila bouřila voda, která padala z velkého vodopádu, který tvořila obrovská řeka, vedle které jsem seděl. Je tady tak krásně...měl bych si to užít dokud mohu... Přemýšlel jsem nad tím životem, co jsem žil a za který teď musím nést následky. Nemohl jsem změnit čím jsem byl a čím stále jsem, ale pořád jsem se snažil na vše zapomenout a vyčistit si hlavu a nechat vše volně plynout...

Tiše jsem dopadla do trávy.
"Zbývá nám posledních 300 metrů. Zatím o nás neví. Hanzou-sama, vy z nás máte nejvíc zkušeností, takže pokud máte nějaký nápad, přizpůsobíme se podle toho." dodala jsem trochu zamyšleně, zatímco jsem se pomalu přibližovala k neznámé osobě, jejíž chakra se mi ani za mák nelíbila.

"Když neznáme schopnosti nepřítele, musíme ho překvapit, vytvořit podmínky pro boj. Přizpůsobit krajinu, k našemu prospěchu. A hlavně, používat kawarimi nebo klony. Mohu spustit déšť, jestli vám to pomůže,"zpomalil jsem a udělal pečetě.

* Yosh...takže 300 metrů k opravdovému nebezpečí....ale trochu mě znepokojuje to co říkal o protijedu...jen 1 ampulka...to jich bude potřeba víc? * pomyslel jsem si.Srdce mi nadšením bušelo tak nahlas , že kdyby se vše uklidnilo , možná by to šlo i slyšet , ale pořád mě znepokojoval ten jed.Po chvíli přemýšlení jsem dopadl tiše do trávy kousek od Mikomi." A Kirigakure no jutsu ovládáte? " zeptal jsme se tiše.

"Pokud to není TEN déšť, který bere chakru." pousmála jsem se a v mém hlasu byla možná slyšet stopa sarkasmu. Už je to dávno, ale příjemné to tedy nebylo. Nic jsem neříkala, byla jsem už zticha a soutředila se na náš cíl.

"Kirigakure bohužel neovládám. Ne nebojte, je to normální déšt, nebo může být hořlavý. Uramiame no jutsu!" dokončil jsem pečetě a zastavil se.
Obloha se nebezpečně zatáhla a začalo pršet.

" Škoda...ale...musíme se poprat s tím co nám příroda k tomuto nabídla " zašeptal jsem snad naposledy , jelikož od chvíle co začalo pršet jsem už jen mlčel a přikrčený jsem čekal na nějaké další instrukce.

"Vydej příkaz, velitelkou jouninů, Mikomi," dotkl jsem se kusarigami, kterou jsem měl u pasu.

Hiroshima Takiga

Podíval jsem se na nebe, na kterém se začali tvoři mraky a z nich padat malé kapky vody, které jemně dopadali na mou tvář. A už je to tady...hm...je tu, ale krásně... Postavil jsem se a ještě jednou se podíval do bouřících se vln. To mi bude chybět...

Hmmm, déšť mám ráda. Když tedy je na naší straně... Pokračovala jsem v cestě k našemu milému nukeninovi.
"Zkusím ho spoutat, když se to povede, bod pro nás, když ne, rozptýlím ho tím. Váš bude první útok." šeptla jsem.
Když se mi zdálo, že jsme dostatečně blízko, vzdálila jsem se, abych mohla zaútočit z jiného směru. Soustředila jsem chakru a začala kolem toho nukenina zvedat chakrovou síť. Doufala jsem, že Hanzou a Katashi využijí mého rozptýlení na své útoky. Já zůstávala zatím skrytá ve křoví.
"Shugohakke Sanbyaku Rokujuisshiki." pravila jsem se vzpomínkou na Sayuri.

"Dobře, já zaútočím zepředu, Katashi ty s Mikomi budete skrytí." Vyskočil jsem do vzduchu a dopadl před nukenina.
Udělal jsem pečetě a položil ruku na zem.
"Katon: Kibaku fuda no maki!"

* Teď nevím jestli to váš bylo na nás oba nebo jestli jen na Hanzou-sama...no...myslím že tím nic nezkazím když ho...doufám...zmlátím * pomyslel jsem si a utišenými kroky jsem se přibližoval k pozici našeho nepřítele.Na Hanzovu poznámku jsem jen přikývl.Nejlepší je , držet si odstup.
Neměl jsem v úmyslu útočit hned pomocí Taijutsu.To by bylo mrhání šancí.Vytáhl jsem několik svých senbonů , které jsem si po delší době doplnil.* Tenhle pocit mi chyběl * pomyslel jsem si a do senbonů jsem začal koncentrovat chakru.Po chvíli už kolem nich šlehaly menší blesky , ale já pořád vyčkával na správnou chvíli.

Hiroshima Takiga

Jen jsem si povzdechl a dal rychle ruce k sobě.
Suiton: Suishouha!"

Kolem mě se roztočil velký vír vody, který lístky prostě spláchl i tu síť. Potom se jedním roztažením ruk, všechna voda rozletěla do stran jako velká vlna, která před sebou vše metla.

V duchu jsem si pomyslela něco sprostého a vyskočila ze svého úkrytu. Rozhodla jsem se důvěřovat Salamandrovi, že ho jeden Suiton nepoloží. Přeskakovala jsem ze stromu na strom a když jsem měla pocit, že mám dobrou pozici pro útok, použila jsem Prázdnou dlaň, která částečně zbrzdila vodu, která se řítila mým směrem, a pokračovala dále na toho zvláštního maníka.



Musím ji použít, dokud není nikdo v bezprostřední blízkosti toho nukenina...

"Voda mi neublíží," napadlo mě několik způsobů jak se tomu vyhnout, ale radši jsem použil něco jiného.
"Suiton: Daibakufu no jutsu!"

voda, která letěla na mě se zformovala ve vír a obrátila se proti "Kakuzovi,"

Vyskočil jsem na několik metrů vysokou větev aby na mně nedosáhla ta voda a pozoroval situaci.Senbony jsem pořád měl připravené , ale nějak se mi nenaskytla příležitost.Až když Mikomi použila prázdnou dlaň tak jsem jí uviděl.4 senbony jsem hodil přímo na oblast jeho krku a zbylé 4 jsem hodil do oblasti nohou.
Potichu jsem si povzdechl.* To je asi vše co můžu na dálku udělat...ale teď se k němu nemůžu plést...ještě bych se dostal do rány.... * pomyslel jsem si a vytáhl další senbony.* Furt to samé..to za chvíli prokoukne * pomyslel jsem si a znova do nich koncentroval chakru a stalo se to co minule.Svou pozici jsem změnil , tak abych měl co nejlepší výhled na jeho záda.Všech 5 senbonů , napuštěných Raiton chakrou jsem hodil do oblasti jeho 1. a 2. obratel krční páteře.