Moře před Yukigakure

Jediná možnost jak se dostat do Yukigakure je přes moře.

Seděla jsem na břehu moře a pozorovala noční oblohu. Hvězdy byly vidět tak jasně, uchvacovaly mě. Chladný vítr od moře mi čechral krátké vlasy, které se rozlétávaly do stran. Další den přežití...Musím se zítra najít něco k jídlu.. Objala jsem si kolena a hlavu na ně položila.

Pomalým krokem jsem přistoupil k holčině, kterou našli moji hadi.
"Co tady, tak sama. A tak pozdě." zašeptal jsem tiše.

Otočila jsem se za hlasem a lekla se. Nikoho takového jsem dřív neviděla a že by vypadal mile, to jsem říct nemohla. Oči jsem měla ustrašené, ale k útoku ani útěku jsem se nechystala. Zahleděla jsem se do země.
,,Přežívám." odpověděla jsem nakonec.

Klekl jsem si k ní.
"Přežíváš? Přežití je nejzákladnější lidská potřeba. Takhle sama tady zemřeš."

Pohled jsem znovu stočila na hvězdnou oblohu. Zavrtěla jsem hlavou, až jsem cítila, jak mi mašličky ve vlasech klimbají.
,,Jsem zvyklá. Naučila jsem se to." řekla jsem a sama se divila, že s ním mluvím. S cizími lidmi nemluvím a oni se mi taky vyhýbají. Umouněné tváře, potrhané oblečení, unavený výraz..Vlastně jsem se jim nedivila.

Mile jsem se usmál. "Možná nemá smysl žít. Ale když budeš žít dál, tak možná něco zajímavého nalezneš. Stejně jako jsi našla tohle místo, tak já našel tebe."

Znovu jsem si objala kolena a přikývla. ,,To něco, jak říkáte, hledám. Netuším ale, co to je..Vždy jsem si myslela, že je důležité přežít. Jiný smysl v životě nevidím. Maminka s tatínkem na mě neměli čas. Říkali, že mě mají rádi, tak jsem jim to věřila, ale pak..Pak už ne.." přivřela jsem oči, ve kterých se mi zaleskly slzy. ,,Nevím, proč žiju..Asi proto, že každý říká, že je důležité přežít. Tak to říkali ve škole." zamumlala jsem. Nevěděla jsem, proč se mu vůbec svěřuji. Možná jsem cítila, že by mi mohl rozumět. Možná jsem cítila, že by mi mohl pomoci, poradit. Možná..

"Život pravděpodobně nemá žádný význam. Možná by sis mohla najít něco zajímavého, dokud jsi naživu. Tak jako jsi našla tohle místo, já našel tebe." usmál jsem se a pohladil ji po tváři.
"Dobře, pojďme. Společně získáme vše, staneš se mou novou schránkou snů."

To pohlazení. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Nikdy jsem to necítila. Slzy jsem propustila na povrch a pootevřela rty.
,,Proč? Proč se o mě staráte?" zeptala jsem se, nicméně jsem se zvedla.

,,Podobné květiny?" zamumlala jsem se šeptem. Sklonila jsem hlavu. Možná je správné s ním jít.Třeba..Možná.. Byla jsem tak zmatená. Není divu, pořád jsem ještě dítě, které neví nic o světě. Částečně jsem to ze zkušeností tušila, ale pravdu jsem neznala. Pohlédla jsem na něj a setřela si slzy. Přikývla jsem.
,,Hai..Já..Chci znát tu pravdu. Chci vědět, jaký svět opravdu je!" odpověděla jsem mu pevně. Jestli je zlý, jako máma s tátou..Nebo takový, jako tenhle pán..

"Tak pojďme." znovu jsem se usmál a šel.
.přesun - skrýš.)